Jacksonův Hobit
Když jsem se dozvěděla, že se Peter Jackson přece jen rozhoupal přidat k Pánovi Prstenů i snímek o příběhu Bilba Pytlíka, skákala jsem radostí. Konečně, po tolika falešných zprávách o natáčení se objevilo jasné pravdivé oznámení. Premiéru jsem očekávala jako šestileté děcko Vánoce. Doufala jsem, že to prostě bude jako Pán Prstenů. Nádherné prostředí, perfektní herci, epická hudba a zvuky, vcelku reálné bitvy a kouzelná, trochu tajemná atmosféra. První, co mě trochu vyvedlo z naivního optimismu byl fatk, že děj jedné dětské pohádky bude rozložen do tří dílů. Ale vzhledem k tomu, že film měl pracovat i s knihou Silmarillion, jsem to nakonec vzala jako dobrou zprávu. A těšila jsem se dál...
K shlédnutí jsem se dostala až těšně před Novým rokem, kdy už to napjaté očekávání odeznělo. Pár lidí ho už vidělo a vychvalovali ho do nebe, takže jsem si byla vlastně jistá, že to bude super. No, jistota se často nevyplácí. Ne snad, že by Hobit byl úplný propadák, to zdaleka ne. Ale proti Pánovi Prstenů to byla průměrný akční stereotyp. Jistě, spousta lidí tvrdí, že by se tyhle dvě díla vůbec neměla srovnávat, ale vždyť byla natočena stejným režisérem podle knih od stejného autora a je tedy přirozené, že se příměrám nevyhneme.
Začneme od toho hezkého. Trpaslíci! Já vím, že se naprosto nepodobají Gimlimu a že jsou legrační (hlavně Bombur), ale jsou naprosto úžasní. Jen to, jak jsou každý jiný a každý z nich má svou vlastní povahu a kouzlo. O pohledných mladících jako jsou Fili a Kili ani nemluvím. Výběr představitele Thorina Pavézy je z čistě vizuálního hlediska perfektní. Trpaslíci tu nejsou jen "nemotorní horníci", ale také hbití bojovníci a dobří hudebníci. Dalším plusem je sám Bilbo Pytlík, jehož postava, ztvárněná Martinem Freemanem, je přesně tak naivní, nezkušená a "bralovsky kurážná", jak měla být. Dalším bombastickým chlapíkem je Radagast Hnědý a jeho králíci z Rhogospelu - to bylo opravdové překvapení. A samozřejmě Ian McKellen jako Gandalf, bez kterého by to zkrátka nešlo. Nelze opomenout ani nádherné přírodní scenérie. To vše vytváří krásnou pohádkovou atmosféru, která snoubí uvolněný humor s napětím a akcí.
Na druhou stranu, je tu taky mnoho toho, co filmu moc nepřidává a pár věcí, které kvalitu snímku dost shazují. Ve většině případů jsou to efekty. Spousta přehnaných a nerealistických počítačových efektů. První věc, která mě popravdě dost poděsila, byla scéna, kde se Radegast setkává s nazgúlem. Zatímco v Pánovi Prstenů jsou udailí (černí jezdci) i přes svou "duchovitou podstatu" velmi reální a snadno uvěřitelní, zde jsem se téměř rozesmála. Zabránilo mi v tom pouze zděšení doprovázené tichým : "Co to do háje je?". Z LOTRa jsem byla zvyklá na hrané příšerky, které byly na počítači pouze "došperkovány", ale tohle bylo komplet celé animované - a neuvěřitelné. Ne, v životě bych se neuvěřila v existenci nazgúla, kdyby vypadal jako postavička Walta Disneyho. Vždyť je na první pohled vidět, že tam ten přízrak vlastně "není". Kdo by se bál o čarodějův život, když na něj útočí dvojková soustava převedená do grafického programu? Já tedy rozhodně ne (a to se bojím i u večerníčku). Velmi by mě také zajímalo, který "vtipálek" vymýšlel skřety. Zatímco v Pánovi Prstenů jsou děsiví a zlí už na pohled, v Hobitovi vypadají jako komické špatně opečené marshmallowny, nebezpečné asi jako rozzuřené kotě. Já osobně jsem si je vždycky představovala jako morijské skřety (konec konců, patří ke stejné odrůdě). Ale tyhle potvůrky mě zklamaly na celé čáře a jejich tvůrci jak by smet. O velkém skřetovi, který jako by z oka vypadl Zemanovi ani nemluvím (na obranu jeho tvůrce připouštím, že tyto dvě postavičky mají dost společného - když už nic jiného tak mají oba diktátorské sklony a víc mluví než dělají). Další věcí, která mě vážně překvapila, byl Azog. Na to, že je už dobrých sto let po smrti je překvapivě čilý. O tom, že Thorina vlastně ani moc neznal (zabil ho Dain Železná noha) ani nemluvím. Ale to by se dalo přežít. Velkým zklamáním pro mě byly bojové scény. Jistě, je úžasné, že prostě nevrazili trpaslíkům do ruky sekyru a neřekli "Hrrr na ně!". Jenže co je moc, to je moc. Nikdo (ani elf) se reálně nedokáže pohybovat tak rychle, jako sto kilový trpaslík! To ani nemluvím o faktu, že jsou evidentně nezničitelní. Můžou spadnout z pětiset metrů a ani nehet si nezlomí. Dokonce ani když na ně následně ze stejné výšky spadne půl tuna mrtvé váhy. Ani kost mimo. To by bylo moc i na Chucka Norrise, a že mu promineme ledacos. Prostě to není možné, dokonce ani v pohádce ne.
Jak zní tedy konečný verdikt? I když obdivuji Petera Jacksona, Hobit (na rozdíl od předchozí tolkienovské trilogie) je jen běžný akční film 21. století - přecpaný počítačovými efekty k prasknutí, narvaný akcí od začátku do konce. Takových filmů se natočila kvanta. Hobitovi schází tolkienovská jedinečnost a kouzlo, které mu dodávala "hmotnost" všech postav - to, že "skutečně" existovaly a měly stejné možnosti a meze jako jakýkoliv jiný smrtelník. Snad nás reálnost a uvěřitelnost příběhů jednotlivých hrdinů víc vtahovala do světa Středozemě. Tohle ale Hobitovi chybí. Nemohu mu upřít perfektní masky, skvělý výběr herců ani nápadité provedení, nechci ho ani šmahem odsuzovat jako brak. Kdybych viděla dřív Hobita než Pána Prstenů, pravděpodobně by se mi líbil. Ale LOTR tu byl dřív a stal se legendou. Hobit přišel po něm a pamatovat si ho budeme jen proto, že je LOTRovým "mladším (a méně krásným) bratrem". Je to škodo, už jen pro to, že Cesta tam a zase zpátky je příběhem přinejmenším stejně úžasným, jako je Pán Prstenů.
Tulačka